Probuzení jara

3. srpna 2012 v 0:57 | Eveni Astrid |  Let za kulturou

Městské divadlo Brno

Premiéra: 21. listopad 2009


Jazzrockový muzikál na motivy hry Franka Wedekinga



Tuto kdysi skandální tragedii dětství a dospívání věnoval autor rodičům a učitelům, které označil za skupinu lidí totálně netečných a lhostejných k potřebám mladé generace. Steven Sater a Duncan Sheik ukázali, že i taková tragedie jako je Probuzení jara se dá pojat zcela nově a otevřeně. Traduje se, že muzikály bývají sentimentální a romantické, Sater a Sheik však dokázali dílu přinést nebývalou otevřenost a pravdivost. Hra pojednává o procesu dospívání lidské bytosti z takzvaného asexuálního období do fáze života, ve kterém probíhají obrovské a zásadní změny lidské bytosti, do období, kdy se hoch nebo dívka, ačkoliv si plně neuvědomují své pohlavní dospění, stávají kompletním mužem či ženou. Stále živé mezigenerační problémy mezi rodiči a dětmi a mezi dětmi a učiteli. To vše, včetně sexuality a prvních erotických zážitků, je tu odkryto s odvahou, nekompromisností a přirozeností mladým lidem vlastní.

Celý muzikál byl pojat jako veřejný proces, kterého se zúčastní i samotný divák. Ne, že by vstupovali do hry, ale část diváků sedí i na podiu, ke kterým přisedají herci, aby vstupovali do samotné hry. Dekorace a kostýmy odpovídají téhle době avšak charakter hudby celkově nezapadá do samotné doby vzniku díla a celý děj tak přenáší do dnešní doby a divák si sám uvědomí vážnost děje. Veškerá hudební čísla začínají vždy osobnostním projevem, do kterého se zapojí zbytek herců a vznikne tak neočekávané a velmi inspirující hudební představení.

Jediné co můžu je doporučit Vám tehnle muzikál. A slibuji, že toho určitě nebudete litovat. Celá tahle doba propojená s dnešní hudbou a tanečním projevem herců se vám zaryje hluboko pod kůži a Vy budete chtít stále víc a víc. Šli byste na tohle skvělé představení stále znovu a znovu a neměli byste dost. Všechny emoce mládeže téhle doby vyjádřené v naprosto úchvatných hudebních projevech Vás budou mrazit a budete mít husí kůži. Po skončení Vám vyhrknou slzy do očí a budete jen omámeni stát blahem.

Jsem ohromena a zajistím všem, že mě na dalším představení v Městském divadle v Brně uvidíte!
 

Piště si s chybama do deníčku

1. srpna 2012 v 12:26 | Eveni Astrid |  Postřehy ze života
Právě došlo na neúměrnou hranici pravopisných chyb, které jsem byla schopna postřehnout v rámci internetu. Teď si nadávám, že jsem si všechny tyhle nesmyslnosti neukládala od začátku, když jsem si jich začala všímat. Něco tu ovšem v kapse mám.

No a proč se nad tím vlastně pozastavuju? Není to důvod čistě osobní, třeba z nějaké duševní nenávisti k pravopisným chybám (i když mi příjde, že se k tomu za chvíli dostanu), ale proto, že se to opravdu nedá unést. Odbočím teď k důležitým dokumentům státní maturity, kde bylo řečeno, že si mnoho občanů (rodičů letošních maturantů) této republiky stěžovalo, že nové hodnocení slohových prací je nesmírně tvrdé a přísné pro jejich synáčky a dcerušky. Ale proč? Podívejte se všude kolem. Mnoho negramotných lidí, kteří nezvládnou napsat skoro jedinou větu bez chyby. Neumí si ji po sobě zkontrolovat a najít je. Tihle lidi by si nezvládli napsat žádost o místo ani životopis, a kdyby to přece jenom udělali, tak by si možná páni řekli, že tohle musí být nějaký vtip. A taky proto se hodnocení zpřísnilo, aby se gramotnost tohoto národa dostala alespoň na ucházející úroveň.

Pravda, o tomhle jsem vlastně vůbec psát nechtěla.

Čtete články na internetu? Články, které projdou rukama tisíců lidí, kteří si je přečtou, okomentují a snad ani nezaznamenají, že je něco špatně. Tohle je právě ta věc co mě nejvíc irituje. Ať si lidi píšou chyby, ať si je píšou do svých deníčku, na lístečky s nákupem nebo do svých tajných příběhů. Tam to nikdo neuvidí, bude to tam zavřené snad na věky. Ale, když si potom takový člověk řekne, že chce být vidět a chce se o své příběhy podělit se světem ...

To nejhorší však je, když takový článek vyjde na světlo světa a autor ani nemá tu sílu si ho sám přečíst. Články v rámci stovek v krajních případech tisíců slov, které se dají snadno přečíst během pár minut, a které nejsou omezeny datem vydání, je někdy třeba odložit na druhý den a přečíst si je znovu. Potom už autor vidí, kde udělal chybu a je schopný ji opravit (nebo někdy zjistit, že vlastně píše hroznou hovadinu a radši to vůbec nepublikovat). Když chce někdo publikovat články, které si lidi budou chtít přečíst, je až nutné je psát bez chyb. Lidi jako já se nechcou patlat špínou a nepořádkama. Mně, a doufám, že i některým ostatním lidem, je nepříjemné takové články číst. Přestane mě bavit na určité weby chodit, když vím, že tam se inteligentního projevu nedočkám.

U knížek je to třeba docela jiné. Jsou to svazky stovek listů s milionem slov, kde se dá nějaký ten překlep najít. V knihách se dají najít chyby určitého rázu jako chybějící písmenka, záměna písmenek za jiné, chybějící tečka, čárka ... Je to očekávané. Korektor většinou knihu celou přečte ještě před vydáním, ale není možné zabránit všemu. Všechna i/y, s/z, mně/mě a další podobného významu jsou správná, na tyhle se korektoři zaměřují a opravují je. Chybějící písmenka už uniknout mohou.

Ano chápu, že každý občas udělá chybu. I já občas píšu rychle a překlepnu se, nebo nepřemýšlím a proto napíšu něco jiného, taky nejsem dokonalá. Je to naprosto běžná věc. Ta genialita je ovšem v tom, umět tu chybu najít a opravit ji. Přečíst si po sobě věc dvakrát a napravit to. Přemýšlet taky nad něčím jiným, než nad svou takzvanou superschopností typu já-si-po-sobě-nic-číst-nemusím,-jsem-přece-dokonalá/ý a zkusit se zamyslet. Celkově články potom dostanou uplně jiný nádech a budou o něco inteligentnější, než když budou napsané "na jeden nádech" a polovina vět vlastně nebude srozumitelných.

Nakonec tedy pár příkladů vět od "skvělých" spisovatelů, kteří si po sobě evidentně nic číst nemusí.

Výplody choré mysly.
Přestaňte mi posílat ty blbí žádosti o hry. Zkoužela jsem to smazat, ale nevím jak.
Noviny si na sebe prostě nevidělaly.
Komisy to nechutnalo.

Jednoho krásného dne (Út, 22 led 2013) jsem narazila na tohle: (konverzace o vlasech)
kdo má skusěnosti
neviplati se to
ja potrebuju abi to vydrzelo
a to byli holky u stejne kadernice
jak si to clovek mije a stara se o to
abi prej nebyili spoje znicene
vi me desite

... A když mě to dopálilo tak, že jsem o tom musela napsat, tak se tahle sbírka bude jistě rozšiřovat stále dál.

Když auto, tak americké. Když motor, tak osmiválec. Když rok, tak 69.

16. dubna 2012 v 14:26 | Eveni Astrid |  Postřehy ze života
Osmý ročník Prvního jarního bublání v areálu Jizbice pod Blaníkem začínal dnem pátek 13. Vyjeli jsme na asi 150 kilometrů dlouhou cestu s dvouhodinovým zpožděním, kvůli rádiu a následnému chcípnutí motoru, který se s náma nebavil. Začínalo to vypadat fakt špatně, když ani neškytl. Naštěstí kousek od místa odjezdu byl autoservis a tak nás nahodili. S sebou jsme pro jistotu tahali baterku a kabely.

S jednou zastávkou po cestě na benzínce a druhou, když jsme se stavovali pro grill, který se přidělával na zahrádku Fernieho Lincolna, jsme dojeli asi kolem půl deváté večerní.

Lineckej se stabilním grillem. Ani na D1 by jsme ho nevyklepali. (Fotka od Dufika)

V noci už prohlížení aut nemělo smysl. Ale sedět v Caddyho Imperialu s posloucháním bublajícího motoru smysl mělo. Největší zábava byla, když jsme se smáli zvuku otvírání krytu světel. Dobré zjištění bylo, že by se v něm dalo nádherně spat.

'71 Imperial

Po čtyřech hodinách spánku za zvuku bublajících amerik se vstávalo do trošku i slunečného dne. Nastal čas pro návštěvu benzínky a kávy. Po příjezdu zpět do areálu jsme začali rovnat ameriky podle typu, ročníku a dle toho jestli mají samosvor nebo ne.

Dodge Viper

Následovala spanilá jízda do Zruče na náměstí, kam už dojela sotva půlka celkových návštěvníků. Hodně jich odjíždělo ještě před jízdou. V koloně se jelo celkem svižně zastavilo se to celé snad jednou za celou cestu, nepočítám výjezd. Měla jsem tu čest svést se Imperialem vepředu uprostřed, odkud jsem měla skvělej výhled. Naprosto parádní zážitek.


Auta stojící v řadě ve Zruči na náměstí.

Po příjezdu zpět do areálu jsme si nakonec ugrilovali parádní maso a pršet začalo až kolem desáté večer, kdy jsme si zalezli do chatky a konverzovali o celém dni.

Počasí nám pořadatelé objednali naprosto skvěle. Pršelo jenom v dobu, kdy to nikomu nevadilo a slunko vysvitlo jen tak, aby jsme se trošku ohřáli. Cesta byla příjemná a pohodlná.

Poděkovat bych chtěla především Caddymu, se kterým jsem jela spanilou jízdou Imperialem, dále pak Ferniemu, protože mě nechal řídit svého Lincolna, Calverovi, který mě zásoboval kafem a jídlem a skvělému počasí. Nebylo ani horko, ani zima, nepařilo slunko ani nějak extra nechcalo.

Nezapomenutelný víkend. Už teď se těším na příští rok.

Další články